Lékařská péče

26. 12. 2015

Pro nedostatek času až s velkým zpožděním, ale přeci. Nevím, jestli je naše české zdravotnictví tak trochu česky amatérské, nebo je to jen moje zkušenost. Na jednu stranu, všechno dopadlo dobře, na druhou stranu jsou některé zkutečnosti minimálně maličko podezřelé.

V září jsem si byl zalézt v Řeži. A Řež je z lezeckého hlediska maličko vypečená. První chyba, která se mi povedla, byla výběr cesty, o které jsem neznal hodnocení obtížnosti. Na stromě je připevněný průvodce a tato jedna cesta u sebe prostě neměla číslo (jedná se o cestu Huáno a ta obtížnost je, pro informaci, 5). Ale odspodu vypadala celkem jednoduše. Až kam jsem dohlédl.

Bohužel, následoval kus, který byl těžší a nedařil se mi přelézt. A následovala druhá chyba. Ve spěchu jsem založil jištění do nevyčištěné spáry a odsedl si do něj, abych si odpočinul. Co udělá jištění, pokud drží jen za hromadu písku? Za chviličku jsem cestoval s lanem v ruce velmi rychle dolů. A někde mezi bodem, kde jsem si odsedl, a bodem, kde mě chytilo další jištění, jsem se zády potkal se skálou.

Po krátkém mávání na spolulezce že žiju (odpovídat s vyraženým dechem se nedařilo) a posléze po dohodě, že už zbytek nelezu, jsem byl spuštěn dolů.

Následoval telefonát na 155, popis toho, jak jsem spadl, že mě bolí žebro a že se obávám, jestli není zlomené a dotaz, do které nemocnice a jak bych se měl dostat, abych si to nechal zkontrolovat. Operátor se napřed zajímal o adresu („Lezl jsem tady v Řeži na skalách a …“ „Můžete mi dát adresu, prosím?“) vyptal, jestli jsem lezl sám (zřejmě nezná Řež a neleze, kdybych lezl sám, nechytilo by mě jištění, že). A jestli prý jsem tu autem. Vyvedl jsem ho z omylu a vysvětlil, že vlakem. No, po troše dohadování jsem se dozvěděl, ať tedy tím vlakem dojedu na pohotovost na Karlově náměstí.

Na Karlově náměstí jsem tedy zamířil (i se spolulezcem, který mi dělal společnost a nesl batoh) do první budovy, která na sobě měla kříž. Poté, co jsem byl vyhnán nevraživým vrátným, jsem se dozvěděl, že se jedná o přednáškovou budovu lékařské fakulty a v 9 večer už se prostě nepřednáší, tak tam nikdo nemá co dělat. Našel jsem tedy další budovu s křížem a vrátný mi potvrdil, že jsem na správném místě. A popsal cestu, jak najdu pohotovost.

Popsaná cesta ale, podobně jako cesta popisovaná směrníky, odpovídala stavu před vykopáním výkopu přes polovinu areálu. Po půl hodině hledání a nadávání, že se snaží lidi léčit procházkami, jsem dorazil do ordinace.

Bylo mi doporučeno, abych se tedy posadil, že se mi za chvíli začnou věnovat. Po chvíli jsem byl vpuštěn, prohmatán, prohlédnut a ujištěn, že zlomené žebro to určitě není. Ale že jsou to záda, tak že by bylo vhodné to pro jistotu zrentgenovat.

Na rentgenu mi řekli, abych se posadil, než to zapnou. Na zvídavý dotaz, jak se mi to stalo, jsem vysvětlil, že při lezení na skalách. Na což následoval udivený dotaz, jestli jsem lezl v té tmě. No, nelezl, čekal jsem na vlak, hledal nemocnici a tak podobně.

Každopádně, zrentgenován jsem se vrátil na pohotovost, kde mi bylo opět doporučeno se posadit (víte jak, přišel po svých, tak to není akutní). Lékař si prohlédl rentgen a vyjádřil nejistotu nad zdravím sedmého hrudního obratle. A že prý ale není nic pořádně vidět, takže ještě CT (pro neznalé, to je takový rotační rentgen, pomocí kterého dokážou vyrobit 3D model kostí). A poslal se mnou saniťáka, kdyby to se mnou cestou praštilo. Poté, co jsem si pocestoval vlakem, oběhl celé náměstí a nemocnici a poseděl si hodinku v čekárně byl najednou potřeba.

Před CTčkem mi řekli, ať se tedy na chvíli posadím. Další dohadování na téma, že sice vím, že inzulínová pumpa rentgenu nevadí, ale rentgen pumpě ano a proto bych ji měl napřed odložit.

Při poslední návštěvě na pohotovosti mi bylo sděleno, že ten obratel je naprasknutý a že bych neměl dělat některé věci. Jako například sportovat, zvedat těžká břemena, předklánět se, a sedět. Ale jinak že se to dá dopořádku samo a že si mám někdy brzy zajít na spondylochirurgii (to je páteřní oddělení, kdyby to z toho názvu nebylo zřejmé). Další den jsem tedy šel do práce s karimatkou.

Následovaly tři návštěvy po dobu 3 měsíců, kdy se doktor podíval na rentgen, potvrdil, že je všechno jak má být a na dotazy na fyzikální vlastnosti a bezpečné či nebezpečné druhy pohybů odpověděl vyhýbavě, že určitě nesportovat.

Naštěstí znám i někoho od rehabilitací, navíc s osobní zkušeností s podobným zraněním. Zde jsem, zcela neoficiálním způsobem, získal alespoň nějaké informace o tom, co by se mohlo stát, kdybych obratel příliš zatěžoval a co dělat a nedělat. A měsíc před koncem trestu za dělání kravin na skále mi byly doporučeny i některé lehké cviky na rozhýbávání ztuhlé páteře.

Na poslední návštěvě na páteřním oddělení mi bylo vynadáno, že jsem začal cvičit moc brzy a že mám štěstí, že jsem si to tím nezhoršil. Při následné oficiální návštěvě rehabilitačního lekaře (jiného) mi bylo vynadáno, že jsem nezačal cvičit dřív a že mám štěstí, že se to zahojilo dobře. No, vyberte si. Já si vybral, že mám štěstí ‒ na tom se oba shodli. O tom, že příklepová vrtačka není těžké břemeno a určitě to není sport jsem raději oběma stranám pomlčel.

Takže nyní už mám povoleno všechno, rozhýbávám záda kromě cvičení opět i lezením a divím se, jak moc mi to nejde (tedy, jak co, některé cesty mi jdou, jiné vůbec). A jsem zase o něco chytřejší. Takže pro příště, do vlastního se nesedá a operátora na 155 není potřeba přesvědčovat, že je to dobrý a vlastně to nic není, ale naopak.