Vykastrované pomeranče

Lidská drzost a domýšlivost nezná mezí. A teď nemyslím vzájemné chování, ale vztah k tomu, co už tu bylo miliony let. A naše představa, že to zvládneme lépe.

Již nějakou chvíli pozoruji, že pomeranče nejsou co bývaly. Konkrétně, již v podstatě nejde koupit pomeranč, který by obsahoval zrníčka. Ne, že by mi tak chutnala, ale ten plod je, alespoň z pohledu toho pomeranče, jen obal na ta zrníčka. Ta jsou to důležité, z čeho časem vyroste nový strom.

Miliony let tady rostly pomeranče se zrníčky. Pak přišel domýšlivý člověk, udělal vykastrovanou odrůdu pomerančů, která se neumí rozmnožovat. A to jen proto, že je nepohodlné zrníčka plivat nebo polykat. Nové stromy jde tvořit jen ze zkumavky.

Kdyby ale teď člověk přestal ve zkumavkách vyrábět nové pomerančovníky, budou někde ještě ty staré dobré pomeranče, které to zvládnou samy? Nebo už je tyto nové, života neschopné, zcela vytlačily?

No, ono je to ještě horší. Dnes jsem si koupil citron a, světe div se, je také bez zrníček. U toho pomeranče lze ještě argumentovat tím, že pomeranče bez zrníček se lépe prodávají, protože lidé jsou líní a zrníčka nechtějí (za to dostanou tlustou šlupku, která váží mnohem víc, než dříve, takže ji také zaplatí). Ale u citronu, který nikdo nejí přímo, ale vymačká ho, je nějaké zrníčko každému ukradené. Co je tedy onou motivací vykastrovat i citron? Nenapadá mě nic jiného, než to aby si někdo jiný nemohl koupit od fabriky na geneticky modifikované citrony jednu sazenici a potom si ji už množit sám. To je ten pravý důvod znásilňovat přírodu ‒ jen prachy nějaké společnosti.

Nevím, jestli se lidstvo má šanci vzpamatovat, než bude pozdě. Někdy si říkám, že v tomto směru už pozdě je.

Ale když si představím, že přijdu do obchodu a budu požadovat, aby mi prodali pomeranč, který obsahuje i zrníčka, že ho chci celý, asi by na mě poslali Chocholouška.