Haluzní voda

Občas se každému z nás povede nějaká haluz, jako doběhnout autobus na poslední chvíli, nebo koupit poslední kus oblíbené pochutiny. Ale minulý víkend se nám povedla takových haluzí celá série.

Rozhodli jsme se, že chceme na vodu. Ale teprve, když jsem rozesílal email s pozvánkou dalším lidem, tak jsem zjistil, že je prodloužený víkend a že tedy o lodě bude zvýšený zájem, ještě podpořený tím, že začínají prázdniny a vysokými čísly na teploměru. Takže, jak se dalo čekat, když jsem ve středu sháněl lodě, byly už všechny rozebrané.

První haluz byla to, že se Lysiii nakonec dvě lodě na sobotu a neděli sehnat povedlo. Na pondělí už nebyly. A byly to poslední lodě, co daná půjčovna měla. A stalo se tak v pátek ráno. Dokonce na tu správnou řeku ‒ Ohři.

Provedlo se rychlé obvolání všech dvou dalších osob, které se chtěly původně zúčastnit. A Pavel se přiznal, že už odpadl. Sháněli jsme tedy náhradního čtvrtého, v jedné osobě se jede špatně. Nakonec se kandidát našel, po kontaktování asi 5 lidí.

Další problém nastal s dopravou. Shodou okolností se také konal nějaký filmový festival v Karlových Varech. A do Lokte, kde jsme chtěli začínat cestu, se autobusy jede přes Karlovy Vary. Samozřejmě, všechny již byly naplněné. Vyrazili jsme na vlak. A tam se zjistily dvě nepříjemné okolnosti. Anet, která s námi měla jet, zaspala a byla probuzena až telefonátem, kde vlastně je. A druhá, Honza si zapomněl peněženku.

Vyrazili jsme ve třech do vlaku a postavili se do chodbičky, která vypadala úplně plná. Ale když se objevil jídelní vozík, lidé nějak najednou zmizeli do kupéček ‒ zřejmě efekt komunistické fronty, všichni čekali v chodbičce, protože všichni čekali v chodbičce a určitě k tomu měli nějaký důvod. Takže jsme po pár desítkách km cesty také našli tři místa v kupé.

Mezitím Anet sehnala poslední místo v autobuse do Karlových Varů, které se na poslední chvíli uvolnilo. A obdržela Honzovu peněženku, aby ji dovezla. Takže hned dvojitá haluz.

Nakonec jsme se v Lokti na nádraží sešli bez nějakého zpoždění, o kterém by stálo za to mluvit.

V rámci cesty, která byla občas i pěší (vody bylo pomálu a kamenů mnoho) se nám povedlo koupit v hospodě poslední tři exempláře smaženého sýra k večeři. No, když se haluzí, tak vše a pořádně.

V kempu byla hlava na hlavě a stan na stanu. Už to vypadalo, že ho nebudeme mít kam postavit, když se nám povedlo objevit místo s nápisem „Táboření povoleno, ale bez ohně“. No, oheň jsme stejně nechtěli, takže nám to docela vyhovovalo ‒ zvlášť proto, že to místo bylo zcela neobsazené. Nakonec se tam po nás objevily asi tři další stany, které se námi inspirovaly, ale kolikrát se vám stane, že najdete volný opuštěný velký plácek v přeplněném kempu.

Lysiii má u mě pochvalu, tentokrát si i několik jezů sjela (a nevyklopila se, takže ani nenadávala).

Další dvojitá haluz byla u předávání lodí. Jednak se nikdo nezajímal o to, že nám chybí jedna houba. A jednak, začalo pršet chviličku po odevzdání a zalezení pod stříšku.

Následovala už jen cesta vlakem domů. V první lokálce to průvodčímu nechtělo znát naši elektronickou jízdenku, ale nechal nás být ‒ ukázali jsme mu několik obrázků a PDFek, co nám to poslalo a on se rozhodl, že bude problém u něj. V rychlíku už vše fungovalo, vyhodili jsme 4 lidi z kupé, protože elektronické jízdenky obsahují i místenky, a mířili oklikou do Prahy (rychlík Ohře je velmi šílený ‒ má dvě části trasy ‒ podél Ohře je to skoro lokálka, co se pohybuje po kružnici kolem Prahy a v Ústí nad Labem to otočí o 90° a vezme to bez zastávky až do Prahy).

Příští voda snad bude méně haluzní a bude to v době, kdy nějaká voda bude. Třeba si lépe užijeme ty peřeje, ale i tyhle byly fajn.