Víkend plný šplhu

Konečně mi zase vyšla delší chvíle na lezení. A tentokrát to ani nebyla taková fušařina, jako minule.

Poté, co jsem vylamil nácvik zakládání vklíněnců tím, že jsem to vzdal u třetího (který jsem málem nezaložil), jsem se pokusil dohodnout si nějaké lezení v rámci oddílu. Bohužel, oddíl zrovna vyrážel lézt pískovce kamsi a bylo mi naznačeno, že akce není vhodná pro začátečníky. Což je nejspíš pravda, protože jištění na pískovci je problematické. Oficiální doporučení je na pískovci prostě nepadat (což je určitě dobrá rada, ale ne vždy se povede dodržet).

Dohodl jsem se tedy s Honzou a Péťou, že si zajedeme na Bořeň. Nakonec se k nám přidali i Pavel a Verča. Nacpali jsme auto k prasknutí už v pátek večer, s tím, že přespíme na místě. U Bořně je polooficiální tábořiště, uvnitř jedné ohrady se skotem. Ale je to v pohodě, ohrada je obrovská a krávy si hledí svého.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem na místě objevil asi tak polovinu Humanity. Ukázalo se, že jim pískovce zmokly a proto změnili plán. A asi mi zapomněli dát vědět, ale to je před mojí přítomností stejně nezachránilo.

Lezení další den jsem si užil. Dokonce jsem vytáhl dvě cesty, i když lehčí, než Verča. A nakonec jsem se dostatečně unavil na cestě „Čima“. Nebyl jsem sám, vytáhla ji Verča a trvalo jí to asi hodinu a půl. No, Pavlův nápad, že dáme něco těžšího, byl opravdu povedený. Nakonec jsem dorazil domů kolem půlnoci ‒ ta poslední cesta se protáhla, poté jsme v tábořišti našli ohýnek a zakecali se. A pak cesta autem a metrem, setkání s hokejovými fanoušky a padnout do postele.

Přivezl jsem si několik drobných škrábanců a mnoho poznatků. Jednak, kytičky opravdu neberou. A kloužou. Jednak, na skále existuje mnohem víc způsobů, jak se jí držet, než na stěně. Vklíněnce jsou mi mnohem sympatičtější, než friendy, protože na nich poznám, jak dobře drží (vypadly přesně ty, o kterých jsem si myslel, že to udělají). A hlavně jsem si přivezl touhu zase vyrazit někam lézt, problém je však čas.

Následovala neděle, kterou jsem strávil lezením po stromových keškách. Opět jsem zaučoval „nováčka“ ‒ seděl jsem si na vrcholku stromu a říkal mu, kam má umístit lano, aby slanil, který konec špagátu držet a obecně radil. Ale přežil.

A jako obvykle, vyskytla se potřeba improvizovat. Honzovi (jinému, než v sobotu) se povedlo nahodit velmi šikovně. Větev byla suchá, ale nechtěla povolit pod tahem nahazovacího lanka. Následovalo tedy nahození nosného lana z ruky. Ani tím však nepovolila. S jištěním smyčkou přes kmen stromu jsem tedy po laně vylezl, rozvázal uzel a pokračoval „stromovou vícedélkou“ ‒ postupným nahazováním a přestrkováním lana v závěsu za větev.

Kromě několika průměrných stromových T5 nás čekala také jedna, kde byla nejnižší větev ve výšce zhruba 13m. Nahození nám opravdu trvalo, ale nakonec se povedlo. A provozovali jsme sériové lezení ‒ za sebou na stejném laně (nebo je to paralelní, když leze více lidí zároveň?), kvůli zrychlení. Mě to přijde jako obvyklá technika, ale ostatní členové výpravi se tvářili, že takovou věc vidí prvně.

Každopádně, lidé na nějakou další lezeckou akci se budou hodit. Pokud si chceš zalézt, ozvi se. A jako motivaci zde mám zbytek fotek. Bohužel, nevýhoda bytí fotografem je, že nemám mnoho fotek sebe sama.